Tajemná zákoutí ženské duše

. TRUCHLENÍ- Květen 2020

Připadám si jako květina,

která vadne, už dlouho nekvete.

Jak by mohla kvést, její kořeny nejsou dostatečně propojeny se zemí.. .že by vítr, nebo změny, které kolem ní byly nejspíš příliš rychle..ocitla se v bouři toho dění kolem ní a nevšimla si že...., hledá viníka...kdo to je? že by ona sama? Chtěla vyrůst příliš rychle?

Pochopení toho všeho přicházelo postupně. Už od března, měsíc po tom co jsem si nahmatala bulku v prsu jsem měla vnitřní pocit, že není něco v pořádku, vlastně už na konci roku 2019 jsem ji tam cítila, ale měla jsem zrovna menstruaci a tak po konzultaci v Mam centru jsem ji sledovala, zda zmizí nebo zůstane. Po dvou měsících , kdy občas byla cítit ,ale občas ne jsem šla na vyšetření. Následovala biopsie, a konečný výsledek byl Karcinom prsu. Zaznělo ještě spoustu slov od lékařky, ale přistihla jsem se, že ji téměř nevnímám. S kartou v ruce a datumem ke konzultaci s dalšími lékaři, po magnetické rezonanci, která měla ukázat velikost novotvaru, případné zasažení uzlin jsem v tichosti opustila ordinaci. Bylo mi na zvracení, třásly se mi nohy a ruce, chtělo se mi řvát ..vše jsem v tu chvíli udržela, věděla jsem že tenhle pocit se dostaví ještě mnohokrát. Tehdy jsem nebyla schopná vybrečet ani slzu. Všechny techniky pro zklidnění mysli a těla, které jsem znala v tu dobu nebyly nalezeny. Můj mozek se zastavil a já kráčela Prahou ,jako tělo bez duše, bez myšlenek, plné smutku a bolesti. Nevím jak dlouho, ale potřebovala jsem být s tím na chvíli sama, než to řeknu rodině. Komu všemu? Chci to vůbec říkat? Vždyť zatím ani nevěřím , že je to pravda. Možná se za chvíli proberu a zjistím, že to byl sen.

Nebyl. Nikdo semnou nezatřásl a neřekl: "Vstávej , zaspali jsme! " Místo toho jsem pomalu přicházela k autobusové zastávce. Chtěla jsem jet do Prahy sama. V autobuse jsem se rozhodla to říct manželovi, svým rodičům a dvěma kamarádkám. Později pár členům rodiny. Uvědomovala jsem si , jak velký je můj strach, se kterým potřebuji pracovat. nemám sílu pracovat se strachem ostatních. Možná dále i s nepochopením mých dalších kroků, na které jsem se chystala. Dětem jsem to říct takhle na rovinu nechtěla. Vzpomněla jsem si, jak dcera vyplňovala pracovní sešit do školy, kde bylo mimo jiné smrtelné nemoci uvedena rakovina. Tohle by v té době nebyla schopna pochopit. Věděli tedy oba , že mám nemocné prso, že je potřeba jej uzdravit a že budu hledat cestu jak to zvládnout.

Až potom všem jsem se rozbrečela, potřebovala jsem být se svým pláčem sama. Dovolit skrze slzy odplavit napětí, které to vše ve mně vyvolalo. Několik dní jsem večer brečela do polštáře, představovala si co ty mé děti..co když tady pro ně už nebudu, jak to zvládnou. Prosila jsem o vedení, velmi upřímně jsem se modlila a věřila jsem ve vyšší vedení. Učila jsem se přeci mnoho let energetické práce s tělem, vyslechla mnoho přednášek a podkástů i o této nemoci, jak na ni nahlížet. Ale najednou jsem byla postavena před uvedením těchto věcí do praxe. Jako by mi přicházelo..vždyť to všechno víš. Jednoho dne jsem si uvědomila , že jsem v roli oběti, přesně jak jsem to znala z přednášek. První fáze v procesu je právě pocit oběti. Sebelítost , proč zrovna já? Hledání viníka, tím vším jsem si prošla a také jsem věděla, že je nutné vystoupit z role oběti. Stát se pachatelem a jít do hloubky, najít cestu z toho ven.

Byla jsem příliš unavená, vyčerpaná. Poslouchala jsem dále různá videa od doktorů, kteří spojují klasickou medicínu s alternativními postupy. .tohle byla moje cesta. Začala jsem si věřit, začala jsem pracovat přesně tak jak jsem se to učila od svých 30.let. Vždy večer před spaním jsem položila otázku, kterou jsem ve své představě posílala do světla a čekala na odpověď. Ne vždy přišla okamžitě, ale věděla jsem, že je potřeba mít důvěru v proces. A v to , že se ten proces děje pro mé největší dobro. Přišel čas na návštěvu k lékaři, mezitím jsem absolvovala magnetickou rezonanci a ta potvrdila rozsáhlý karcinom, bylo nutné odstranit prs. Do té doby jsem stále doufala , že uslyším, že je to jen 2cm, jak se to zdálo být. Tohle mě opět rozhodilo. Noc, před odjezdem do Prahy, jsem seděla na posteli a přála si, aby se stal zázrak , viděla a slyšela jsem toho už spoustu, ale přesto jsem vzala mobil a první video ,které na mě vyskočilo, bylo o změně stravy. Paní , která byla na videu a povídala o této metodě měla sama nádor na plicích a tehdy to bylo 8 let, kdy jej vyléčila pomocí stravy, změn v životě a i v mysli. Hned ráno jsem si našla její stránky a zavolala ji o schůzku. Pověděla jsem ji svůj příběh a že jedu do Prahy na konzultaci a hned mě pozvala na schůzku , abych rovnou po konzultaci jela za ní. S lékařem jsem hovořila o možnosti nějaké bio léčby, spojení klasické medicíny s alternativní. Vyslechl mě, ale jeho názor se nezměnil. Dostala jsem datum k nástupu do nemocnice. V parku za nemocnicí jsem si sedla na lavičku a tentokrát jsem pláč nezastavila. Dělo se toho ve mně spoustu, cítila jsem bezmoc, vztek, který se opět míchal s lítostí a smutkem. Po chvíli jsem se zmohla vrátit se k autu, kde mě čekal manžel a odjeli jsme na schůzku s paní Helenou. I když jsem po cestě, myslela i na to zda ještě je možné vůbec tento proces ovlivnit, jsem nakonec byla za schůzku moc vděčná. Helena je velmi silná žena, povídaly jsme si o možnostech, o tom jaká je teď potřeba přestat se starat o ostatní a být co nejvíc pro sebe, jak je nutné si dopřát přechodné dny o samotě, načerpat sílu a zazdrojovat se, pracovat se strachem a podívat se sama sobě pravdivě do očí. . a zároveň bylo potřeba smířit se i s tím, že to může skončit špatně, že může přijít smrt a tohle považuji dodnes za nejtěžší přijetí, ale zároveň v tom dnes vnímám velké osvobození.

Helena měla po schůzce semnou i pár minut debaty s mým manželem. Za to jsem ji byla a jsem nesmírně vděčná, nevím přesně vše co si řekli, ale cítila jsem poprvé u něj tak trochu větší důvěru v to co má přijít.....v Cestu uzdravovaní a nejen těla. ..Cítila jsem velkou vděčnost za cestu ,která se přede mnou začala otevírat, byla to Cesta duše, která nesla poselství:

"Procházíš životní lekcí, vezmi si z ní ponaučení!"..a byla spojena s afirmací:

"Prostřednictvím Božího světla prosím o to, aby nejvyšší řád poznal mou vůli a vedl mě cestou životem."

Uzavřela jsem tehdy se sebou a svým tělem spoustu dohod, mezi nimi byla i ta , že se vydáme na cestu ticha, klidu.

Čemu jsem dala nadměrnou důležitost? -přesně tuhle otázku mi napsala a nalepila na tento můj deník jedna moje přítelkyně z ulice.  Častokrát jsem hledala odpověď. A stále jsou v životě situace, kdy se zamýšlím nad touto otázkou.

V životě někdy pociťujeme nepohododu a pokud neuvolníme, nepovolíme zbytkové napětí, tyto faktory se v nás mohou hromadit, usazovat a tím ovlivňovat naši náladu. Mě k tomu velmi pomáhala kraniosakrální jóga. Začala jsem meditovat pravidelně a jen pro sebe. Lekce jógy, kterou jsem vedla uzavřelo období kovidu a čas byl jen náš. I když jsem s dechem pracovala, začala jsem jako poprvé ..jako studentka ve škole jógy. Oživovat tělo skrze dech. Tato meditace pomáhá zpomalit dýchání , což zpětně napomáhá nervové soustavě a mysl se zklidňuje.

MUDRA POZNÁNÍ

*dotkněte se špiček palců obou rukou svými ukazováčky

*zbylé tři prsty obou rukou široce rozevřete

*položte si hřbety rukou na stehna

*soustřeďte se na svůj dech a sledujte, jak se zklidňuje

*v této pozici zanechte ruce tak dlouho, jak jen budete chtít nebo potřebovat, pozorujte kým jste

* až skončíte, uvolněte prsty, nesoustřeďte se dále na svůj dech , on se vrátí ke svému normálu

Ano píše se to všude, nepochybně to všichni známe, ale praktikujeme? Dech ... kydsi na kurzu kraniosakrální jógy bylo řečeno, že je to pilulka, kterou máme vždy sebou a můžeme ji použít prakticky kdykoliv. A tato pilulka se stala mým denním chlebem. Zjišťuji jaké možnosti skrze dech máme, stále se učím s ním pracovat a v mysli jej posílat do částí těla.

"Jediná jasná myšlenka může pohnout světem" Lao - C´.

a já přece stojím za to, aby pohnula tím mým.

Pokračování příště ...CESTA..a hledání klidného místa.

---